M. Brumovský, O. Rada Zemědělské nakladatelství Brázda, Praha, 1991, brožovaná, pěkný stav. Roubenky, konstrukční a dekorační užití dřeva, restaurování.
Králíček, Jelcov a kol. Nejčastěji kladená otázka: Jaký je rozdíl mezi litografií a barvotiskem nebo tiskem. Trochu historie na vysvětlenou. I po vynálezu knihtisku – v polovině 15. století – zůstalo problémem vytisknout barevné obrázky. V případě potřeby se tiskly kontury černou barvou a vybarvovaly se – kolorovaly – např. svaté obrázky nebo karty. Nebo se v počátcích knihtisku ručně kreslily ozdobné barevné iniciály, stejně jako v rukopisných knihách. Někdy se dotiskovaly iniciály nebo značky jinou (zpravidla červenou) barvou. Vytisknout plnobarevný obrázek bylo takřka nemožné a přesto po tom všichni toužili. Vynálezce Alois Senefelder pražský rodák (1771-1834) žijící v Mnichově se zabýval psaním divadelních her. A potýkal se s dlouhými lhůtami tiskařů. Podle pověsti jednou napsal křídou na parapet, který se v Mnichově často dělal z vápence těženého v nedalekém Solenhofenu, seznam prádla pro svou pradlenu. Když na něj náhodou přitlačil papír, seznam se dobře otiskl. A to byl počátek jeho vynálezu. Výsledkem řady následujících zkoušek byla litografie: velmi pěkná a dokonalá technologie, kterou se po většinu 19. století tiskly barevné obrázky. Na vyhlazený solenhofenský vápenec se kreslí mastnou křídou, nebo mastným inkoustem a nepokreslená místa se ještě preparují tak, že dobře přijímají vodu. Na mastnou kresbu se pak dá mnohokrát navalovat mastná barva, kámen mimo kresbu se vlhčí. Pokreslený kámen se před tiskem zaleptá kyselinou dusičnou ve vodním roztoku arabské gumy. Tím se povrch kamene preparuje tak, že udržuje-li se vlhký, odpuzuje na nepokreslených místech mastnou tiskařskou barvu, zatímco místa pokreslená ji přijímají. Při samotném tisku každého jednotlivého archu, je třeba kámen navlhčit přesně určeným množstvím vody. Děje se tak ručně a velmi záleží na zkušenostech tiskaře, který se tak stává rovnocenným partnerem výtvarníka. Tiskly se tak atlasy, herbáře, ilustrované staré pohádky. Jednotlivé přílohové listy samy o sobě jsou listy grafickými. V současnosti se používá tato technika jak ve volné tvorbě, tak pro náročné zákazníky, kteří se nespokojí s klasickým barvotiskem. Velmi podrobná publikace, vázaná s přebalem, velmi pěkný stav.
Bohumil Dobrovolný a kolektiv SNTL, Praha, 1961, celoplátěná vazba, rozsáhlý svazek 927 stran obsahuje v úvodu kapitoly z matematiky, fyziky a elektrotechniky – přesné návody na výpočty měření apod., veškeré informace o čtení výkresů, vše o zpracování jednotlivých druhů kovů a materiálů, nátěry, i materiály jako kůže, kaučuk, sklo, slídy atd. Hlavní kapitoly jsou velmi podrobně rozepsány. Ruční a strojní obrábění (včetně dřeva), tváření , tepelné zpracování, svařování, slévárenství, montáže, povrchy. Zakončeno přehledem strojírenství – všechny druhy motorů – parní, vodní. Kniha je naprosto podrobnou učebnicí pro - jak řemeslníky, tak restaurování, kovolitectví a umělecké řemeslo mnoha oborů. Desky a ořízka jsou zašlé, jinak je knižní blok v pěkném stavu.
Alois Jilemnický Panorama, 1984, Praha, vázaná s přebalem, 429 str., obsahuje množství vyobrazení, pěkný stav. Kulturně historický a společenský obraz první české školy sochařů a kameníků za 100 let existence (1884 - 1984) – Hořice Podkrkonoší. Hořická kamenická a sochařská, škola, vznikla v předminulém století (r.1884), kdy c. a k. Rakousko — Uherský dvůr realizoval posílení rozvoje řemesel v říši. Hořičtí radní vedle mimořádné houževnatosti měli pro vznik školy ještě jeden argument, kterým byl mimořádně kvalitní pískovec. Škola tedy patří k nejstarším školám ve střední Evropě. Historie školy je poznamenávána tokem dějin. Zažila stabilní Rakousko-Uherskou monarchii a ve zralém věku 34 let viděla její pád a vznik ČR a kolik dalších pádů a vzkříšení tu bolestně, tu radostně zažívali její žáci a pedagogové. Za svoji existenci škola vychovala významné umělce evropského formátu, namátkou snad Quido Kocián, Jan Šturma, Ladislav Šaloun, Josef Wagner a mnoho dalších. I dnes škola vychovává mladé umělce i techniky, které spojuje tvrdá hmota kamene. V současnosti se zde vyučují tyto obory: Těžba a zpracování kamene, Kamenosochařství - kamenosochařská tvorba, Kamenosochařství - restaurování a konzervování kamene, Uměleckořemeslné zpracování kamene a keramiky - práce kamenosochařské, Užitá malba, Výtvarné zpracování keramiky a porcelánu - modelářství.
Alois Jilemnický Mileta, 1970, Hořice v Podkrkonoší, vázaná s přebalem, 191 str., ten nese mírné známky užití jinak pěkný stav. Textilní výroba v celé oblasti Krkonoš a jejich podhůří má bohatou tradici. Nejstarší hořické privilegium tkalcovského cechu pochází již z roku 1545. Výrobky místních předláků a tkalců byly prostřednictvím tzv. faktorů skupovány norimberskými a později především anglickými a holandskými velkoobchodníky, kteří českým plátnem zásobovali Evropu i zámoří. V 30.letech 18.století představoval vývoz českého plátna a příze téměř 1/3 všeho vývozu a podstatně tak přispíval k vysoce aktivní bilanci země. V 50. letech byly v Hořicích založeny první dvě mechanizované tkalcovny, které zpočátku spolupracovaly s tehdy ještě hojně rozšířenou domácí výrobou. V roce 1912 existovalo v Hořicích již 6 textilních továren. Firma MILETA vznikla 3. října 1949 reorganizací textilních závodů. Tehdejší národní podnik zahrnoval 10 textilních závodů zpracovávajících bavlněné a směsové suroviny.
Leo Gabler I. L. Kober, Praha, 1925, poloplátěná dobová vazba bez věcného popisu na hřbetu, titulní list uvolněn, vnitřek knihy v pěkném stavu, četná vyobrazení. Návody na soustružení všech typů dřeva, slonové kosti, zuby, rohy, parohy a kosti, želvovina, perleť, jantar, alabastr, kovy, konečná úprava a druhy politur.
I. L. Kober, Praha, 1920 a Šolc a Šimáček, Praha, 1928, dobová vazba, 2 tituly v jednom svazku, množství vyobrazení. Dobové desky černé jsou velmi ošklivé, poničené (viz další náhled). Knižní bloky u obou titulů jsou zase pro změnu v pěkném stavu a čisté. Titulní listy a desky viz další náhledy.
Miloslav Hégr Umělecká beseda, 1941, brožovaná, přebal nese známky užití, knižní blok je v pěkném stavu. Vše o technice malby (pastel, akvarel, gouache, tempera, různé emulze a olej) a výstavba obrazu z výtvarného hlediska. Z obsahu: Materiály a všechny typy barev, pojítka a pomocné látky, podklady, malby na zdi a omítce, mozaika a mnoho dalších. Velmi podrobný návod. Vhodné i pro restaurování starých obrazů, restaurátorství.
Lydia Petráňová, Pavel Štecha Panorama, Praha, 1991, celoplátěná vazba s přebalem, velmi pěkný stav. Kniha souhrnně zpracovává historii a ikonografii domovních znamení v historických čtvrtích Prahy. Podává výklad o historii obrazových znamení na pražských domech, od jejich počátků, kdy měla funkci ryze orientační a teprve postupně se vyvinula k výtvarné bohatosti, až do současnosti, kdy bývají často obnovována i znamení už zapomenutá a někdy jsou využívána i jako poutače pro obchodní účely. Pozn. Zbytky řemeslné symboliky na fasádách pražských domů pocházejí z před-industriální doby, kdy městské řemeslo vskutku mělo zlaté dno. Aby se ochránili před konkurencí a zajistili si výhradní odbyt, začali se mistři jednotlivých řemesel už ve 14. století sdružovat v cechy, vybavené královskými privilegii a cechovními řády. Mistrem se však mohl stát jen měšťan, rozumějte – majitel vlastního domu. V čele cechu pak stál volený cechmistr, který pečoval o důležité listiny a cechovní relikvie. Každý cech vlastnil svůj erb, vyrytý do pečetidla, vyšitý nebo namalovaný na korouhvi i na pohřebním štítu a měl svého „patrona“, svatého ochránce, v některém ze světců. Z praktických důvodů se mistři téhož řemesla zpravidla usazovali v jedné ulici, která pak dostala podle nich jméno. Některá jména se dochovala až dodnes. V dnešní Řeznické a jejím okolí bylo ve středověku na 100 řeznických krámů. Cechy či cechovní bratrstva měly velký charitativní a svépomocný význam. Na památku po nich zůstaly cechovní erby, které obsahovaly typický symbol řemesla, čitelný i pro negramotné. A právě tyto znaky vešly do domovních znamení jako poutače.